Pratur, zubr a divoký kůň vrátí krajině ztracenou duši

Jako oceán bez vody a bez soli. Podobně vypadá v současnosti česká krajina. V průběhu několika posledních staletí totiž přišla o to, co pro ni bylo po celá tisíciletí nejtypičtější, o to, co formovalo její tvář. Stáda velkých kopytníků: zubrů, praturů a divokých koní.

Jejich počty bývaly tak vysoké, že naše předky nikdy nenapadlo, že by mohly jednou zmizet ze zemského povrchu. Vždyť například divocí koně byly po tisíciletí jedním z nejhojnějších druhů evropské přírody a spolu se soby tvořili nejčastější potravu pravěkých lovců. Jejich zdomácnění ve stepích dnešního Kazachstánu, které tehdy obývaly východogermánské kmeny, znamenalo pro člověka jeden z největších revolučních skoků v celé historii lidstva. Právě zdomácněním divokého koně se začaly zkracovat vzdálenosti mezi městy i kontinenty (což naši předkové poznali v dobách nájezdů asijských Hunů či Tatarů), ochočený kůň byl darem bohů pro rolníky i válečníky.

Tato divoká zvířata však neměla pro pravěké obyvatele Evropy význam pouze praktický, ale také umělecký a duchovní. Divocí koně a pratuři se objevují mezi nejstaršími dochovanými uměleckými výtvory na kontinentu. Z období před 30 000 až 35 000 tisíci lety pochází několik obrysů zvířecích figur vyrytých do kamenů v jihozápadní Francii nebo figurky vyřezané z mamutoviny z jihoněmeckých jeskyní. Kromě mamutů či kočkovitých šelem se mezi nimi objevují i pratur a divoký kůň.  Zuby divokého koně se zachovaly například i v hrobě šamana z období 30 až 20 tisíc let před naším letopočtem, objeveném nedaleko Brna.

V období 15 000 až 10 000 tisíc let pak vznikaly v Evropě nejkrásnější nástěnné malby, například ve francouzských jeskyních La Marche, Cap Blanc nebo Lascaux, ve španělské Altamíře, ale také například v tuzemské jeskyni Pekárna, odkud se zachovalo vyobrazení čtyř pasoucích se koní vyrytých na koňských žebrech. Řada zachovalých kreseb měla podle archeologů význam nejen praktický (například sloužila k výuce metod lovu či poznávání zvířat různého věku a zdravotního stavu), ale i magických a šamanských. Vyobrazená zvířata s lovci měla při obřadech zajistit další bohaté úlovky.  Tyto kresby zůstávají dodnes fascinujícím dokladem o technické i umělecké vyspělosti pravěkých výtvarníků, jejichž realismu a citu pro zobrazení divokých zvířat se umělci opět dokázali přiblížit až v několika málo posledních desetiletích či staletích. Významné druhy, jako byl kůň, pratur či zubr, hrály také důležitou roli jako totemová zvířata pro mnohé tlupy či kmeny dávných obyvatel naší země a Evropy.

Velcí kopytníci byli rovněž významnou součástí mytologie našich předků. Koně představovala runa  Ehwaz. Ta symbolizovala dojetí do cíle, završení cesty či poznání. Byla jednou ze dvou run představujících pohyb. Černý a bílý kůň zároveň ztělesňovali pohyb Luny pozorovaný ze země.  Završením tohoto pohybu byl úplněk, symbol naplnění, osvícení a osvobození z temnoty. V širším významu zpodobňovali přechod mezi světlem a temnotou.

V keltské mytologii byli koně uctívaní pro svoji krásu, rychlost, odvahu i sexualitu. V keltské společnosti byl kůň symbolem elity vznešených válečníků a rytířů. Proto i mnozí váleční bohové byli zobrazováni na koňském hřbetě.  V keltských mýtech symbolizovala koně bohyně Epona, jejíž jméno bylo odvozeno od keltského slova „epos“, tedy kůň. Jen výjimečně se koní používalo k rituálním obětem.  Že k tomu čas od času docházelo, svědčí výjimečné nálezy z anglického Yorkshiru nebo tuzemské Býčí skály. V keltské astrologii byl kůň spojován s planetou Merkur.

V germánské mytologii hrál kůň významnou roli. Ódin, nejvýznamnější ze starogermánských bohů, vlastní zázračného osminohého koně Sleipniho, na němž cestuje mezi světy a který bývá považován za jediného užitečného potomka Lokiho. Osm nohou poskytuje tomuto bájnému koni nadpřirozenou rychlost a umožňuje Ódinovi jeho božskou všudypřítomnost. Není to jediná důležitá role, kterou hrál kůň v mytologii starých Germánů. Také jméno vesmírného jasanu Yggdrasil, jehož stále zelené větve vzájemně proplétají všech devět germánských světů, znamená v překladu „Yggův kůň“, přičemž Ygg, tedy „Hrozný“ je jedním ze jmen pro Ódina.  Kůň symbolizoval také šibenici, jako cestu obětování Ódinovi. Aby získal Ódin znalost run, obětoval se a devět dní visel probodnutý kopím zavěšený hlavou dolů na Yggdrasilu. Proto staří Germání věšeli po bitvách své zajatci jako oběť Ódinovi a jiný výraz pro oběšení byl „osedlat si šibenici“. Kůň hrál roli i v dalších germánských mýtech. Za jednu z nejstarších památek spjatých s raným germánským náboženským kultem je považován Sluneční vůz z Trundholmu, který zobrazuje Slunce tažené koněm po jeho nebeské pouti.  Divoké koně užívali Germáni také k hrdelnímu trestu vynesenému nad ženami. Odsouzená byla přivázána za vlasy k divokému koni a usmýkána k smrti.

Koně byli také důležitou součástí slovanské mytologie.  Kultovním zvířetem Radegasta byl kůň bílé barvy. Kněží proto takto zbarvené koně využívali k věštění. Zarazili do země dva hroty kopí křížem, pokud je kůň překročil pravou nohou, bylo to znamením zdaru, pokud levou nohou, věštilo to neúspěch.

Radegast je rovněž spojen se symbolikou dalších velkých kopytníků. Jeho hlavu kryla přílbice tvořená hlavou zubra či pratura. Právě pratur byl rovněž jedním z nejdůležitějších zvířat v životě starých Germánů. Rohy praturů zdobily přilby germánských válečníků a byly odznakem moci a síly. Obrovské rohy ulovených praturů si Germáni nechali vykládat stříbrem a poté z nich pili při slavnostních hostinách. Právě rohy praturů se staly předobrazem bájných rohů hojnosti. Mladí muži si lovem praturů upevňovali fyzické síly i odvahu, chlubit se rohem praturů mohli jenom ti, kteří jich ulovili nejvíce.

Pratur je rovněž symbolem runy Ur neboli Uruz. Ta symbolizuje fyzickou sílu, vytrvalost, odvahu, rychlost a volnost, přeneseně pak dobré zdraví a mužskou potenci. Tento znak představuje nezvladatelnou přírodní energii, kterou nemůže nikdo dostat pod kontrolu. Ovlivňuje štěstí a bohatství, ne však na úkor jiných, ale naopak pro blaho celku. Tato runa má vztah k Thórovi. Je druhou runou takzvaného starší futharku, tedy jednoho ze způsobů zápisu runových znaků. Proto i její číselná hodnota je 2. Runa Uruz vyjadřuje také původ a počátek, odpovídá tedy české předponě pra. Například Ur-zeit znamená pravěk, Ur-mutter znamená pramáti a podobně. V germánské mytologii je sudička Ur-dh  personifikací Minulosti. Runa Ur je tedy runou prvotního ohně, prvotního plození, prvotního zrození, prvotního ducha, světla.  Runa Ur je prapůvodem všech jevů ve vesmíru i na Zemi.

Velké kopytníky potkal v Evropě stejný osud, jako staré víry našich předků. Byli vytlačování stále více na okraj. Ne náhodou ve stejné době, kdy se kontinentem šířilo křesťanství. Divoká příroda byla totiž pro postupující křesťanství symbolem ďábla. Pro víru založenou na pokoře a poslušnosti nebylo místo pro zvířata, která byla odpradávna symbolem nespoutané síly a svobody. A tak divoké velké kopytníky potkal podobný osud, jako mnohé pohanské kmeny. Přežili jen ti, kteří se podvolili. Potomci praturů a divokých koní, kteří uznali nadvládu člověka nad svým osudem, žili dál jako domácí zvířata oddaná na milost a nemilost svých nových pánů. Ti, kteří byli příliš divocí a příliš svobodní, byli postupně vybíjení. Poslední pratur tak uhynul v roce 1627 v polské oboře Jaktorova, jako rok posledního úlovku klisny divokého koně na Ukrajině se uvádí rok 1879. Poslední zubr v polské Bělověži byl zastřelen v roce 1919, na Kavkaze pak v roce 1927. Je však nutné uvést, že vyhubení následovalo mnoho století poté, co byla zvířata vybita na drtivé většině území, kde byla původně rozšířena. Z velké většiny prostoru, kde žila, tak zmizela již na počátku středověku, případně na jeho vrcholu.

Zatímco zubr po vyhubení ve volné přírodě přežil alespoň v zoologických zahradách a soukromých chovech, divoký kůň a pratur neměli takové štěstí. Kvůli tomu, že po celá staletí žili v ohradách jejich domácí příbuzní, nebral člověk úbytek těchto dvou druhů v přírodě tak dramaticky.

V první polovině 20. století začaly snahy o záchranu a návrat těchto tří klíčových druhů. Především cíleným chovem v zoologických zahradách se podařilo zachránit zubry. Přestože se podařilo shromáždit jen dvanáct čistokrevných zvířat schopných dalšího rozmnožování, zubři prokázali značnou vitalitu a dnes jich je na světě asi čtyři a půl tisíce. Z toho zhruba tři tisíce zvířat žije v přírodě v divokých a polodivokých chovech.

U praturů a divokých koní se vědci pokusili vzkřísit původní druhy křížením jejich nejbližších příbuzných. Tedy primitivních plemen domácích zvířat, u kterých se dochovalo nejvíce znaků původních divokých zvířat. První pokusy proběhly mezi světovými válkami. Jejich výsledkem byl takzvaný Heckův skot, který měl být náhražkou vyhynulého pratura. U koní vznikli Heckův kůň v Německu a takzvaný konik v Polsku. Všechna tři plemena však spojují společné nedostatky. Vznikla poměrně rychle a zbrkle, navíc se výsledná plemena zvířat svým divokým vzorům v mnoha ohledech nepodobají.

Před několika lety proto začali vědci na stejném úkolu pracovat znovu. Na rozdíl od meziválečného období již měli mocného spojence – genetiku. Díky tomu mohli výrazně přesněji rekonstruovat podobu divokých zvířat, ať už jejich velikost či zbarvení. U divokých koní například genetické studie zjistily, že jejich přirozené zbarvení bylo hnědé s černou hřívou a černými žíněmi na ocase. Na základě nahodilého pozorování zdivočelých domácích koní přitom vědci několik desetiletí předpokládali, že divocí koně byli šediví. Šedou barvu má proto jak meziválečný konik, tak Heckův kůň. Přitom již tisíce let staré malby zachycují hnědé koně s černou hřívou.  Díky poznatkům z genetiky mohli vědci najít koně, který v podstatě přesně odpovídá původní podobě divokého koně. Je to Exmoorský pony žijící polodivokým způsobem v Anglii. Tam přežil díky izolaci od ostatní Evropy, kde vlivem nájezdů asijských kočovníků i módě arabských plemen mezi chovateli došlo ke křížení místních plemen se zvířaty z jiných částí světa.

U pratura byl na základě genetického výzkumu stanoven přesnější okruh domácích plemen, která se svojí podobou více blíží divokému praturovi.  Během příštích dvaceti až třiceti let by díky tomu mělo opět spatřit světlo světa zvíře, které věrně odpovídá vyhubenému praturovi. Díky novým vědeckým metodám, jako je klonování nebo editace genu, by mohlo být praturovi nejen podobné, ale mohlo by s ním být v podstatě identické.

V České republice se projektům návratu velkých kopytníků věnuje společnost Česká krajina.  Cílem jejích projektů je nejenom vrátit do přírody živočišné druhy, které byly po tisíciletí její součástí. Návrat velkých kopytníků pomůže také zachránit stovky drobných, ohrožených druhů, jakou jsou napříkladmotýli nebo někteří ptáci, které po tisíce let žily v symbióze s velkými kopytníky a které po jejich vyhubení člověkem začaly postupně vymírat.

Dalším přínosem návratu velkých kopytníků je výrazné zlevnění ochrany přírody. Velcí kopytníci totiž zdarma mohou udržovat cenné přírodní louky, jejichž údržba s pomocí strojového či ručního sečení, nebo pastvy ovcí, je mimořádně nákladná.

A konečně, návrat velkých kopytníků může zacelit jizvu na tváři krajiny, kterou jí před staletími zasadil člověk. Bez velkých zvířat se krajina stala jakousi kulisou, před níž chybí ti nejvýznamnější herci. Krajina přišla o ty největší činitele, kteří měnili a spoluvytvářeli její podobu. Divocí koně, zubři a pratuři dávali krajině energii, význam i neopakovatelnou spiritualitu. Právě návrat velkých kopytníků do vhodných lokalit může alespoň na některých místech vrátit krajině duši, o kterou v minulých staletích přišla.

Dalibor Dostál

Autor je ředitelem společnosti Česká krajina 

Stezky Pohanství (Počet článků 13)