Dub
Germánská víra: Pokleknutí při obřadu
Jamey B. Martin
Dnes přinášíme překlad inspirativního textu Jamey B. Martina o pokoře v pohanství.
V Ásatrú komunitě se běžně vyskytuje představa (i když v žádném případě není univerzální), že pokleknutí, dokonce i pokleknutí před našimi vlastními božstvy, je znakem slabosti, zbabělosti, podlézavosti, nemužnosti a v podstatě tedy čin, který z člověka udělá nithing (opovrženíhodného člověka; kdysi největší urážka). To je samozřejmě podivné. Hlavně, když se před takovým odsouzením anebo po něm hovoří o tom, jak my, pohani, „uctíváme naše vznešené předky“.
Samozřejmě chápu, jak se člověku přihodí, že něčemu takovému uvěří. A to nemluvím o „přeběhlících z křesťanství“, kteří vesměs vytvářejí obrysy toho, co můžeme nazvat „pop-pohanstvím“. Ne. Mluvím o nováčkovi s očima dokořán, úplně bez předsudků, který žízní po poznání cest svých předků a možná trošku po „sdílení víry“. Takový jsem byl kdysi já. Takže jestli tohle tvrdí lidé, kteří se zdají být moudřejší než my, potom my jsme ochotni tomu věřit. To je přirozené.
A hele, na mou obranu, když ti není ještě ani dvacet a jsi muž, představa, že stojíš pyšně před svými bohy a odmítáš pokleknout před kýmkoli a čímkoli, působí fakt drsňácky. To je typické pro tenhle věk, fakt. A dobře to zapadá do všeho, co ses naučil z románů o Conanovi od Roberta E. Howarda.
No ale samozřejmě je tu celá ta záležitost s „poznáním“. Poznání místních tradic, dávných zvyků a věr a přístupů. Touha po tom poznání. Dosažení „toho bodu“, kdy už nestačí věřit tomu, co ti kdo řekne, i když ho respektuješ a ten člověk je podpořen většinou. Přijde moment, kdy chceš poznat svoje dědictví, tak jak ti bylo odkázáno z minulosti.
A stane se to v „tomto bodě“, kdy si začneš něco rychle uvědomovat; totiž že jsi byl mystifikován ohledně svých předků a jejich zvyků. A, minimálně co se týče pokleknutí, že urážíš je i jejich způsoby, ačkoli tvrdíš, že je ctíš a mluvíš o nich jako o vznešených.
O piktografech ze severské doby bronzové se obecně věří, že v sobě nesou jakýsi duchovní význam; hlavní teorií je, že reprezentují aspekty rituálu z doby bronzové.
Pozdní doba bronzová nás vybavila figurkami z Grevensvaenge, které se také považují za předměty s náboženským významem a které také zobrazují klečící postavy.
Když poskočíme do doby železné, čteme v Tacitově Germánii z 1.století n.l.:
„Ve stanovené době roku se všichni lidé pocházející ze stejného rodu shromáždí se svými zástupci v lese; tento je posvěcený modloslužebnictvím jejich otců a pověrečnou bázní dávných časů. Tam veřejně obětují muže a tak s hrůznou vážností zahájí svůj barbarský obřad. Tomuto háji je vzdáván ještě jiný typ úcty. Nikdo do něj nevstoupí jinak než v poutech, takto vyjadřujíc svou podřízenost a ubohost a též moc Božstva v těchto místech. Když spoutaný upadne, není mu dovoleno zvednout se, ani mu není pomoženo vstát, ale musí se plazit po zemi. A ve vší té pověrčivosti toto je jejich směřování a tendence; že z tohoto místa národ čerpá svůj původ, že Bůh, svrchovaný Vládce světa, zde přebývá a že veškerenstvo dalších věcí je mu podřízeno a zavázáno mu poslušností.“
Zatímco tento zvyk je zaznamenán jakožto semnonský, je také zaznamenáno, že se ho účastnily všechny větší svébské kmeny. Také je třeba říci, že tento zvyk zachází daleko za pokleknutí, i když slouží v podstatě stejnému účelu. Tedy pokud lidská oběť implicitně nevyjadřuje představu podřízenosti božskému, nejsem si jistý, co jiného by mohlo!
Toto sahá až do doby Vikingů, kde čteme v zápiscích o Rusi od Ibn Fadlana z 10. století n.l.:
„… a odebere se k dlouhému vztyčenému kusu dřeva, který má vyřezanou tvář do podoby muže a je obklopen malými figurkami, za kterými ze země trčí dlouhé kůly. Rus před velkou sochou padne na tvář…“
A další zmínka v Norské runové básni (připouštím, že v pozdní), kde čteme:
„Slunce je světlo světa; klaním se svatému soudu“
Toto je sotva vyčerpávající studie na téma pokleknutí při obřadu a v germánském pohanství, o indo-evropském pohanství nemluvě! A samozřejmě nebere v úvahu judaismus a křesťanství a to, jak jedno nebo druhé mohlo ovlivnit nebo být ovlivněno helénskou kulturou Římské říše, která je obklopovala.
Je jasné, že naši velcí a vznešení předkové poklekali anebo jiným způsobem v obřadu vyjadřovali svou podřízenost božstvům. Tak víš co, vyber si: jsou velcí a vznešení anebo jsou nithing? A pokud je považuješ za to druhé – což jasně vyplývá z převládajících postojů v Ásatrú vůči těm, kteří poklekají – měl by ses fakt sám sebe zeptat, co tu vlastně děláš???
V závěru bych řekl, že mi nijak zvlášť nezáleží na tom, jak si kdo pojímá obřadní uctívání. Jestli tu nejsou se mnou a mým kmenem, neřeším to. Nicméně, šíření nepravd o způsobech a názorech našich předků; předků „našich lidí“, tj. moderních pohanů, a ti rozhodně nejsou všichni stejní, to není hodno tolerance.
Jedná se o překlad textu od Jamey B. Martina Germanic Belief : Kneeling in Worship. Za překlad děkujeme Kamile Velkoborské.
