Zář
Smrt a uctívání předků na Kubě
Následující text je zkrácenou ukázkou z nové knihy Veroniky Šulcové Santería: Uctívání svatých na Kubě, která vyšla 12. září. Text samozřejmě vychází s laskavým svolením nakladatele, pana inženýra Vladimíra Kvasničky, kterému tímto děkujeme.
„I ti nejstarší předkové kdysi žili a stejně jako dnes my měli svá přání i obavy.“
Smrt a uctívání předků jsou velmi zajímavými tématy, která se nesouvisejí pouze s afrokaribskou kulturou, nýbrž dotýkají se každého člověka. Všichni jednou zemřeme, každý žijící člověk má předky a většina lidí dříve nebo později ve svém životě pocítí potřebu se s vlastní smrtelností vyrovnat. Ačkoli zde o smrti a předcích pojednávám z pohledu náboženských představ santeríi, velké množství kultur má na smrt a na kult předků podobný náhled. Všechny světové kultury uctívaly své předky, ačkoli konkrétní praktické postupy se odlišovaly. O České republice se říká, že je jednou z neateističtějších zemí světa, a přesto jsou u nás Dušičky poměrně významným svátkem.
Uctívání předků v rámci kubánské santeríi představuje velmi komplexní duchovní systém, skrze nějž lidé získávají životní sílu ašé a schopnost si ve svém životě vytvořit a udržet duchovní i psychickou rovnováhu.[1] Celý systém je tvořen nejvyšším bohem stvořitelem, který má v původním jorubském konceptu tři emanace – Olodumareho, Oloruna a Olofiho. Pod nejvyšším trojným bohem jsou v hierarchii stvoření umístěni orišové, duchové či andělé. Po nich následují zbožštělí předkové, což jsou lidé, kteří vykonali nějaké velké činy, díky nimž nebyli zapomenuti, a rodinní předkové. Ze žijících lidí stojí nejvýše významní vůdci, náčelníci anebo šamani, kteří disponují větším množstvím božské síly ašé, a za nimi stojí obyčejní lidé. Tato hierarchie bývá zobrazována v podobě kruhu připomínajícího úrobora, hada zakusujícího se do vlastního ocasu.
Dub
Germánská víra: Pokleknutí při obřadu
Jamey B. Martin
Dnes přinášíme překlad inspirativního textu Jamey B. Martina o pokoře v pohanství.
V Ásatrú komunitě se běžně vyskytuje představa (i když v žádném případě není univerzální), že pokleknutí, dokonce i pokleknutí před našimi vlastními božstvy, je znakem slabosti, zbabělosti, podlézavosti, nemužnosti a v podstatě tedy čin, který z člověka udělá nithing (opovrženíhodného člověka; kdysi největší urážka). To je samozřejmě podivné. Hlavně, když se před takovým odsouzením anebo po něm hovoří o tom, jak my, pohani, „uctíváme naše vznešené předky“.
Samozřejmě chápu, jak se člověku přihodí, že něčemu takovému uvěří. A to nemluvím o „přeběhlících z křesťanství“, kteří vesměs vytvářejí obrysy toho, co můžeme nazvat „pop-pohanstvím“. Ne. Mluvím o nováčkovi s očima dokořán, úplně bez předsudků, který žízní po poznání cest svých předků a možná trošku po „sdílení víry“. Takový jsem byl kdysi já. Takže jestli tohle tvrdí lidé, kteří se zdají být moudřejší než my, potom my jsme ochotni tomu věřit. To je přirozené.
A hele, na mou obranu, když ti není ještě ani dvacet a jsi muž, představa, že stojíš pyšně před svými bohy a odmítáš pokleknout před kýmkoli a čímkoli, působí fakt drsňácky. To je typické pro tenhle věk, fakt. A dobře to zapadá do všeho, co ses naučil z románů o Conanovi od Roberta E. Howarda.
Led
Proč je dobré nevěřit bohům
Zaslouží si bohové bezmeznou a nekritickou důvěru?
Zaujal nás zajímavý článek Johna Halsteada, protože se věnuje častému nešvaru v pohanství. Přílišná důvěra v božstva a jejich černobílé (až růžovobrýlové) vidění a na druhou stranu nedostatečná důvěra a absence magična v pohanství. Příjemnou četbu.
Jsem jungiánský novopohan, což teologicky vzato znamená, že pokud jde o existenci bohů, spadám někam mezi ateistické pohany a věřící polyteisty. Tím, že stavím svou víru „doprostřed“, nechci své názory nijak privilegovat, spíš se snažím vyjádřit, že s oběma skupinami zároveň souhlasím a nesouhlasím, a to v různých aspektech. Poloha, v níž se shoduji s věřícími polyteisty, spočívá v tom, že bohy bychom měli brát vážně. Ale s mnohými z nich nesouhlasím v tom, že bohům můžeme vždycky věřit.
Bře
Pratur, zubr a divoký kůň vrátí krajině ztracenou duši
Jako oceán bez vody a bez soli. Podobně vypadá v současnosti česká krajina. V průběhu několika posledních staletí totiž přišla o to, co pro ni bylo po celá tisíciletí nejtypičtější, o to, co formovalo její tvář. Stáda velkých kopytníků: zubrů, praturů a divokých koní.
Jejich počty bývaly tak vysoké, že naše předky nikdy nenapadlo, že by mohly jednou zmizet ze zemského povrchu. Vždyť například divocí koně byly po tisíciletí jedním z nejhojnějších druhů evropské přírody a spolu se soby tvořili nejčastější potravu pravěkých lovců. Jejich zdomácnění ve stepích dnešního Kazachstánu, které tehdy obývaly východogermánské kmeny, znamenalo pro člověka jeden z největších revolučních skoků v celé historii lidstva. Právě zdomácněním divokého koně se začaly zkracovat vzdálenosti mezi městy i kontinenty (což naši předkové poznali v dobách nájezdů asijských Hunů či Tatarů), ochočený kůň byl darem bohů pro rolníky i válečníky.
Bře
Pozvánka na workshop vědomé sexuality a tantry stínu – proč to teď frčí?
Uvědomujeme si, že otázka vědomé sexuality je mezi pohany hodně populární a možná i proto, že pohanství sexualitu nikdy netabuizovalo, naopak ji začleňovalo do pohanských obřadů. Známý „great rite“ jako součást pohanské svatby nebo Beltain s divokým sexuálním podtextem. Proto vám nabízíme informace o akci za kterou stojí 2 známé osobnosti pohanské scény. Eurik, známý propagátor pohanství v Česku a zakladatel pohanského fóra a Sean Scullion (aka Seani Love nebo též Seani Fool) původem australan žijící ve Velké Británii který se věnuje šamanské spiritualitě související se sexualitou.
Než se ale na workshop přihlásíte, určitě si přečtěte Eurikův článek, který vysvětluje co je vědomá sexualita a co od ní očekávat. Příjemnou četbu.
Bře
Tomáš Kočko – pohanství jak sviňa!
Letos se opakuje zajímavá pohanská událost pod názvem Pohanské jaro – pohanský koncert Tomáše Kočky. A že Tomášovu tvorbu neznáte? Máme pro vás malou upoutávku:
A že jste netušili, že je Tomáš Kočko pohanem? Přečtěte si jeho zpověď v rozhovoru na blogu ČPS:
Zář
Prague Pagan Pride 2013
Prague Pagan Pride 2013
Prague Pagan Pride je frančíza původně americká akce, která sloužila k potlačení diskriminace a předsudků na základě pohanské víry. Základním Posláním Pagan Pride je podporovat hrdost a pohanskou identitu prostřednictvím vzděláváním laické veřejnosti, aktivismu a charity pro zvolený subjekt. Každá akce Pagan Pride má často 3 neoddělitelné součásti. Veřejný rituál, charitativní podpora ve formě jídla pro potravinovou banku a tisková zpráva potažmo práce s veřejnými médii. Krom poslední části je toto plně pokryto i v České republice. Pražský Pagan Pride pomáhá Záchranné stanici pro ohrožené živočichy ve Vlašimi. Jako vstupenka na akci tedy slouží příspěvky ve formě kvalitního krmiva a dalších potřeb pro zachráněná zvířata. (pokud chce potřebným zvířatům ve Vlašimi pomoct a na Pagan Pride jste nebyl, stále máte tu možnost. Přečtěte si o možnostech pomoci přímo na jejich stránkách.).
Zář
Sláva Damh the Barda u nás je také příběh o tom, jak “pirátství” hudbě pomáhá
Koncert Damh the Barda 2013
Letos v září se k nám opět vrací Damh the Bard se svým věhlasným koncertem. Podruhé koncert u nás organizuje ČPS a na ten vás srdečně zveme. A myslím, že je nyní ten správný okamžik, kdy je třeba si o hudbě Damh the Barda popovídat se současným předsedou ČPS Jakubem Achrerem, který je známý i pod přezdívkou Zahrada.
Pokud mne paměť neklame, byl jsi první, kdo přinesl hudbu Damh the Barda mezi české pohany. Je to tak? Nebo to byl někdo jiný? Jak jsi se Damhově hudbě dostal a jaký byl tvůj první pocit z ní? Vybavuješ si, která píseň/písně/album to bylo?
Ta otázka mi připomíná historku, kterou Dave rád vypráví, o tom, jak někdy kolem roku 2006-2007 potkal v Anglii Eurika (zakladatel Č.P.S. a bývalý národní koordinátor PFI) a ten mu říkal, že v Čechách zná jeho hudbu spousta lidí. Daveovi to přišlo divné, protože do ČR prodal všeho všudy jedno CD! A ačkoliv by bylo hezké, kdyby pointou příběhu bylo, že právě to jedno prodané CD způsobilo takový zájem, pravda je jiná.
V roce 2003 se ke mně díky výcviku ve Vídni dostala vypálená kopie cédéčka Herne’s Apprentice. Ačkoliv to z dnešního pohledu působí absurdně, deset roků nazpátek byla taková věc v českých poměrech považována za nesehnatelnou vzácnost. Takže ta kopie se šířila dál a najednou těch cédéček bylo všude plno, jak si to lidi začali kopírovat mezi sebou. Někdy další rok jsem se naučil na kytaru píseň Lughnasadh, čímž ta písnička mezi lidmi asi taky trochu zlidověla, ale to nevím jistě, jestli je až tak podstatné. Nejspíš ne. Dodnes je to každopádně moje nejoblíbenější píseň. Odkazuje na mýtus Boha a Bohyně, oslavuje svátek oběti, který mě vždycky velmi zasahoval a inspiroval. Je melodická, svižná, chytlavá, trochu hořkosladká, jak to mám rád.
Čvc
Spirituální účinky pití čaje
Ačkoliv snad čaj nebo jeho konzumace není primárně pohanské téma, spousta pohanů se potkává a seznamuje v českých čajovnách, což je celosvětový fenomén. Snad proto i pohané ocení odborný vhled do spirituality pití čaje ze strany skvělé pražské čajovny Duhovka. Tato čajovna má i naše doporučení, protože ji vedou pohané a kvalita služeb i čajů, vodních dýmek a dalšího zboží je nevídaná. I Stezky pohanství tam pořádají své akce. Tak hurá du Duhovky!
Cody
Cesta je cíl.
Pití čaje není blahodárné jen pro naše tělo, ale i pro našeho ducha. Zní to možná jako jedno z esoterních klišé, ale je to tak. Nicméně zatímco účinky pití čaje na lidský organismus jsou vědecky zkoumány, píší se o nich studie, knihy a články, popisy duchovních účinků čaje nejsou příliš známé.
Pití čaje působí na naše myšlenky a ovlivňuje náš způsob vnímání světa. Čaj povznáší mysl i ducha, prohlubuje myšlenky, je vhodný k meditacím a přináší inspiraci. Osoby konzumující čaj mají sklony propadat dennímu snění. Německý spisovatel Ernst Jünger hovoří o čaji jako o mírném fantastiku či psychedeliku, zatímco naopak kávu řadí k energetikům. S tímto tvrzením souhlasil i objevitel LSD Dr. Albert Hoffman. Čaj byl pro tyto své vlastnosti považován za velmi vhodnou obětinu.
Čvc
Sebezasvěcení v současném pohanství a západní esoterické tradici – díl 4
Představované rituály nám poskytují dobrý příklad rozdílů mezi rituální praxí v pohanství a magii obecně. Adamovo zasvěcení ve své jednoduchosti, spontánnosti, naslouchání a rozmlouvání s Matkou Zemí, přírodou a jejími duchy jasně ukazuje celkovou povahu současných pohanství, zatímco Bedřichova iniciace ve své komplexnosti a důkladné přípravě ukazuje vysoce ceremoniální povahu magické praxe. Jak ale můžeme vidět, představované rituály, ač značně odlišné, jsou zároveň velmi podobné. Náboženský prožitek Adama i Bedřicha, dopad, který na ně tyto rituály měly, a následky těchto rituálů pro ně byly mnohdy téměř totožné. Číst více
Plugin by Social Author Bio